Jak vlastně vzniká nepříjemný doplněk partnerství zvaný žárlivost?

Může za tím být leccos, výchova v raném dětství nebo malá sebedůvěra, ale v každém případě jde o hodně nebezpečný problém. Pokud nechcete, aby vygradoval v něco dosti nehezkého, měli byste potlačovat podobné projevy už v zárodku. Pojďme si to celé trochu blíž rozebrat.

Žárlivost má snad bezpočet různých druhů

Vždyť žárlí už i malé děti (i když tak technicky vzato někdy vypadá snad každý žárlivec), tak proč by nemohli také dospělí? Snad jen to skrývají přeci jen trochu umněji a nejsou v určitých případech až tak otevření. Takže kdo všechno může žárlit a proč se tak děje? Ne vždy jde totiž o nějaký dlouholetý partnerský vztah. Naopak, může jít o rodinnou otázku, která spíš tak bublá pod pokličkou.

• Dětská žárlivost. Narodí se další sourozenec, rodina si pořídí kotě nebo štěně. Důvodů je dost.
• Rodičovská žárlivost. Jeden rodičů po rozvodu k dítěti víc přilnul, druhý to docela těžce nese.
• Pracovní žárlivost. Máme lepší výkon v zaměstnání než kolegové? Pak nám možná také závidí.
• Sourozenecká žárlivost. Bratříčkovi nebo sestřičce jde prostě vše lépe a mnohem snadněji.

Jak vidíme, partnerská žárlivost je tedy jenom jednou z mnoha. Existuje mnoho důvodů, proč vlastně vzniká a někdo k ní má vyšší sklony, dané už vrozenou povahou. Se vším se ale dá pracovat, a to i se skutečně tvrdohlavými lidmi, takže se nebojte a neskládejte dopředu zbraně. Partneři mohou žárlit z různých důvodů, tak si pojďme trochu nastínit ty nejčastější. Žárlí totiž určitě nejen lidé, kteří prožívají partnerské vztahy až moc úzkostlivě.

• Dětstvím to všechno začalo. Problémy s emocemi kvůli rodičům, nedostatečná pozornost z jejich strany. Tak je zcela pochopitelné, že podobní lidé si vše vynahrazují v dospělosti.
• Horší zkušenost z dřívějška. Každý se spálil a někdo se z rozchodů minulosti dostával těžko. Duše samozřejmě nezapomíná a jizvy jsou tu pořád. Co kdyby se to stalo v budoucnu znovu?
• Sebevědomí na bodu mrazu. To není sice vrozené a vždy se s ním dá pracovat, ale mnozí to berou jako hotovou věc. A raději se litují, tak bude asi lepší se nelitovat společně s nimi, že?
• Známé pořekadlo platí. A ano, zní podle sebe soudím tebe. Selhání je schopen nejen ten, kdo žárlí, ale i ten druhý, to je zcela přirozené. Ale není důvod to, jakkoliv patologicky rozebírat.

A jak bychom mohli se žárlivostí skoncovat?

Léčba je možná, a to někdy i bez odborné pomoci, takže se nevzdávejme a bojujme. Základem všeho je komunikace a odstranění té snůšky negativních emocí, které našeho partnera pořád tíží. Diskuze je důležitá, bez ní se nakonec neobejde žádné první rande, natož partnerský vztah se vším všudy. Žárlivost se musí oslabit, a to co nejdříve – jinak může ještě víc vygradovat, až do obrovsky nekomfortní roviny. A pak už budeme ze vztahu spíš utíkat než ho zkoušet ještě na poslední chvíli léčit. Jaký například je žárlivý člověk? Některé symptomy jsou hodně společné.

Je přímo bytostně přesvědčen o něčem, co se nemusí zakládat na realitě. Trpí také určitými pocity méněcennosti a o realitě vlastně celkem pochybuje – klade si neustále otázky, jestli ho chová jeho protějšek stále v lásce a úctě, jestli nehodlá už brzy odejít a podobně. Cíl je jasný, v klidu si promluvit, což půjde nejlépe tehdy, až ona žárlivá scéna skončí. Během afektu nedokáže protějšek myslet nějak racionálně, spíš opakuje stále stejné věty a není možné mu vyhovět, spíš jde o jakýsi monolog. Zbavit se žárlivosti vůbec není jednoduché a někdy budete muset vztah ukončit. Není však důvod udělat podobný krok nějak předčasně, ale nedůvěra a podezírání na každém kroku si prostě vymůžou svou daň. Takzvaný Othellův syndrom nenese svůj název zcela bezdůvodně, známe jej z divadelních prken!